V mantrailingu často hodnotíme úspěch jednoduše: pes došel ke hledané osobě, pracoval tedy správně. Jenže z pohledu psychologie učení to tak jednoduché není. Pes se totiž neučí podle toho, co jsme měli v plánu my jako trenéři. Učí se podle toho, co mu v konkrétní zkušenosti skutečně nejlépe předpovídalo úspěch.

Opakovaná zkušenost s tím, co při mantrailingu pozoruji, mě přivedla k myšlence podívat se na stopování optikou Rescorla-Wagnerova modelu učení. Prosím neutečte 🙂

Je to klasický model asociativního učení, který srozumitelně vysvětluje jednu zásadní věc: pokud je při učení přítomno více vodítek současně, pes si neposílí automaticky to, které chceme my, ale to, které bylo pro něj v dané situaci nejsilnější a nejspolehlivější.

V praxi mantrailingu to vnímám jako klíčové, a to zejména při tréninku v přírodních prostředích s měkkými povrchy a poměrně slabým výskytem jiných osob (například louky, pole lesy).

Co říká Rescorla-Wagnerův model jednoduše

Velmi zjednodušeně lze tento model shrnout takto:

• pes si vytváří očekávání
• zkušenost mu ukazuje, co vedlo k výsledku
• a podle toho si posiluje nebo oslabuje asociace mezi podněty a výsledkem

Jinými slovy: to, co opakovaně vede k úspěchu, sílí, a to, co se jako spolehlivé vodítko nepotvrdí, slábne.

Současně model říká ještě jednu velmi důležitou věc: pokud je v situaci více vodítek (signálů) najednou, tato vodítka si mezi sebou konkurují. Neučí se tedy izolovaně, ale „dělí se“ o to, který z nich bude pro psa hlavním prediktorem výsledku.

Ilustrační grafy k principu učení

První graf ukazuje, jak v Rescorla-Wagnerově modelu roste síla asociace a proč se počet potřebných opakování může výrazně lišit podle kvality učební situace. Když to zkusím aplikovat přímo na mantrailing, tak pokud nastavím první stopy opravdu dobře a pro psa srozumitelně, mohlo by být potřeba řekněme 8 – 15 stop, reálně možná 15 – 25 stop k tomu, aby pes spolehlivě chápal, že vodítkem vedoucím k úspěchu je individuální pach z pachového předmětu.

Graf 1: Ilustrační graf. Srovnání rychlosti učení podle kvality učební situace

Jak to pravděpodobně vypadá na měkkém povrchu

Při mantrailingu „v zeleném“ si přejeme, aby pes pracoval především na individuálním pachu hledané osoby. Jenže v reálném prostředí bývá přítomné ještě další silné vodítko: pach narušeného terénu.

To znamená pach rozšlapané vegetace, narušené půdy, poškozeného povrchu, uvolněných rostlinných a půdních složek a dalších změn, které vzniknou průchodem člověka.

Z pohledu psa může být takový signál v některých situacích pravděpodobně velmi výrazný. A optikou Rescorla-Wagnerova modelu se pak může dít toto:

• individuální pach osoby je jedním vodítkem
• pach narušeného terénu je druhým vodítkem
• obě vodítka jsou přítomná současně
• obě mohou vést ke správnému cíli
• ale silněji se posílí to vodítko, které pes vnímá jako výraznější, spolehlivější nebo prostě dostatečně efektivní

Právě proto se dle mého názoru může stát, že pes trénovaný po delší dobu pouze v „zeleném“ pracuje zdánlivě velmi dobře, trail dokončí správně, ale hlavní asociace, kterou si buduje, není:

ale spíš:

Proč je to důležité

Tohle myslím není jen teoretická zajímavost. Je to velmi praktická otázka kvality výcviku.

Pes, který se učí hlavně na přidružených stopových znacích prostředí, může vypadat velmi přesvědčivě v podmínkách, kde tyto znaky dobře fungují. Jakmile ale přejde do prostředí, kde jsou méně čitelné, přerušené, starší, překryté nebo záměrně oslabené, může se jeho výkon začít rozpadat.

Trenér pak snadno získá dojem, že pes „nemá den“, „přeběhl na stopu háravky“ nebo prostě „neumí rozlišováky“. Ve skutečnosti ale může jít o mnohem jednodušší vysvětlení: pes si v předchozím tréninku neposiloval primárně to, co jsme chtěli. Nejsilnější naučené vodítko nebyl individuální pach hledané osoby, ale související pachové změny terénu.

Graf konkurence dvou signálů na měkkých površích

Následující graf naznačuje čistě pro ilustraci situaci, kdy jsou při učení současně přítomné dva signály. V našem případě individuální pach hledané osoby a pach narušeného terénu. Pokud je druhý signál v prostředí výraznější, může získat větší část asociace.

Graf 2: Ilustrační graf. Soutěž dvou signálů na měkkém povrchu: pes může dojít správně, ale hlavní prediktor úspěchu pro něj nemusí být individuální pach hledané osoby.

Není to chyba psa

Je důležité říct, že to není chyba psa. Je to zcela logický důsledek učení.

Pes používá to, co mu v jeho zkušenosti opakovaně fungovalo. Neřeší, zda to odpovídá naší představě o hře, kterou právě hrajeme, naší vidině v hlavě. Využije to, co je pro něj v dané situaci dostupné, srozumitelné a hlavně účinné.

A právě v tom vidím jako zásadní způsob, jak jsou stopy zejména v začátcích tréninku stavěny. Úkolem není jen postavit trail, ale také zkusit předvídat, co se v něm pes bude skutečně učit.

Je Rescorla-Wagnerův model v tomto použití relevantní?

Domnívám se, že ano. Jako základní model asociativního učení není univerzálním vysvětlení všeho, co se v chování psa děje, ale jako optika pro pochopení toho, jak si pes buduje asociace mezi více současně přítomnými vodítky vedoucími k úspěchu, je dle mého názoru mimořádně cenný.

Vyvstává tedy otázka klíčová pro úspěšný vývoj výcviku a dle mého názoru i pro lepší porozumění mezi psem a psovodem: Opravdu hrajeme oba stejnou hru?

Co z toho plyne pro trénink mantrailingu

Z mého dnešního pohledu je velmi důležité stavět už první tréninky tak, aby mohla vzniknout správná asociace. Aby byl jediným spolehlivým vodítkem pro psa individuální pach osoby, jejíž pach je přítomný na pachovém předmětu. Vnímám jako velmi matoucí držet psa po mnoho a mnoho stop „v čistém“, následně mu pak pracně „vysvětlovat“, že má sledovat individuální pach. Ve stejném duchu vnímám jako nevhodné začínat „stopami“ odbíhanými na oči (viz minulý článek https://dogsense.cz/odbihane-starty-nebo-objevovaci-stopa) a pak po psu chtít pouze a jen práci nosem.

Pro psa může být velmi frustrující, když z jeho pohledu měníme pravidla uprostřed hry.

Jedním z alarmujících signálů může být fakt, že pes nepřikládá význam nabízenému pachovému předmětu cizí osoby. V takovém případě o něj nejeví příliš mnoho zájmu nebo si k němu čichne z povinnosti a bere ho jako součást podivného lidského rituálu.

Pes také často přechází na jiné, čerstvější stopy, například na houbaře v lese. Smysluplné učení neprobíhá tím, že psa na „špatnou“ stopu prostě nepustím. Tím pouze posiluji jeho orientaci na mě jako na psovoda a jen tím přidávám k samotnému pachu ještě další konkurenční signál, který může vést k odměně. Nápovědu od psovoda.

Pach narušeného terénu a rozdrcené vegetace má také velmi pravděpodobně jiný vývoj v čase než vývoj lidského pachu. Proto se pak podle zvoleného hlavního vodítka může výrazně lišit schopnost psa vypracovávat staré stopy.

Jak budovat čistší asociaci na individuální pach

Chceme-li, aby si pes posiloval především individuální pach hledané osoby, je tomu potřeba přizpůsobit trénink.

To znamená především:

• zejména v počátcích nepřetěžovat výuku situacemi, kde je narušený terén příliš dominantní
• zařazovat od začátku různá kontaminovaná prostředí, nejen ta, kde na zemi „svítí“ jediná lidská stopa
• nevyhýbat se ani na začátku mírné, klidné frekvenci, kde se vyskytují i jiní lidé
• pracovat promyšleně s zejména s tvrdými povrchy a s vhodnou strukturou trailu
• všímat si, jaký zájem o pachový předmět cizího člověka pes projevuje (formální nebo skutečný)

U dobře vedeného tréninku by si pes měl stále častěji odnášet zkušenost, že právě pach z pachového předmětu je ten, který ho nejspolehlivěji dovede ke správné osobě.

Závěr

Když jsem se poprvé seznámila s Rescorla-Wagnerovým modelem a porovnala jej s tím, co jsem pozorovala v reálném tréninku, připadalo mi to najednou velmi zřejmé.

Pes se neučí tomu, co chceme učit. Učí se tomu, co mu ve skutečnosti fungovalo jako nejlepší předpověď úspěchu.

Nestačí proto ptát se, zda pes stopu došel správně. Je potřeba se ptát i na to, díky čemu se tam dostal. A právě v tom spočívá rozdíl mezi na oko efektním tréninkem a skutečně kvalitní výukou. Pokud se psem hrajeme ve skutečnosti každý jinou hru, dříve či později to povede k narušení souladu mezi námi, ke zmatení a hluboké frustraci.