Na samém začátku tréninku, u úplně první stopy, se často objevuje otázka, zda má pes figuranta vidět odcházet, nebo ne?
Někdo rád začíná takzvanými odbíhanými starty, kdy figurant psovi odchází nebo utíká, většinou navíc s odměnou, hrou nebo výraznou motivací a pes jej při tom sleduje.
Jiný přístup staví od začátku na tom, že pes figuranta odcházet nevidí, je doveden pouze k pachovému předmětu a stopu sám objevuje.
První krůčky mohou být rozhodující pro budoucí způsob práce celého týmu. Právě z tohoto důvodu jsou pro mě v první fázi tréninku první volbou objevovací stopy, kde se pes od samého začátku učí hledat člověka skrze jeho pach. Právě v tom přece spočívá podstata mantrailingu. Odbíhačky vnímám jako nástroj pro několik málo specifických situací, ale ne jako výchozí princip práce.
Co chceme v první fázi opravdu budovat
Začátky jsou citlivé. Nejde jen o to, aby pes člověka našel. Jde o to, jakým způsobem k tomu dochází a co si z těchto prvních zkušeností odnáší.
Objevovací stopy vedou psa od začátku k tomu, aby se opřel o to nejdůležitější. O pachovou informaci. Pes na začátku figuranta nevidí. Nemá k dispozici vizuální nápovědu ani okamžitou excitaci z pohybu člověka. Má pachový předmět, prostor a možnost začít opravdu hledat nosem.
Tento typ startu podle mé zkušenosti velmi dobře podporuje:
- Skutečné navázání na pach
- Klidnější emoční nastavení
- Samostatnost a důvěru v sebe sama
- Smysluplný vztah k pachovému předmětu
- Solidní základ do budoucna
Na druhou stranu může být ale pro některé psy psychicky náročnější. Pokud je pes na začátku nejistý, citlivý nebo ještě nechápe princip práce, snadno se objeví frustrace a nejistota. Je potřeba mnohem citlivěji pracovat s terénem, délkou stopy, rušivými vlivy i celkovou obtížností.
Kde mohou mít odbíhané starty své místo
Odbíhané starty nepovažuji za vyloženě špatné, ale nepoužívám jako běžný standard nebo jako vhodný hlavní model práce. Někdy mohou být užitečné například u psa, který má celkově velmi nízkou iniciativu a potřebuje na úplném začátku intenzivnější podnět. Pak může tato vizuální nápověda jednorázově posloužit jako podpůrný krok, který takovému psovi pomůže uchopit smysl celé aktivity. S takovými případy se ale setkávám opravdu velmi zřídka. I v těchto situacích ale upřednostňuji variantu, kdy člověk odchází, ale hned po několika krocích mizí z dohledu, například za roh budovy.
Závěr
Když pes vidí figuranta odbíhat, je pro něj situace často velmi atraktivní. Může to být snadné, zábavné a pro psovoda na první pohled efektní.
Slabina celé situace spočívá v tom, že:
- se pes může začít opírat více o vizuální informaci než o pach
- si může zafixovat očekávání pohybu
- může u psa nadměrně zvýšit míru vnitřního vzrušení
Začínala bych tedy něčím, co bych se pak v dalším tréninku snažila pracně odstranit nebo změnit.
Proto raději rovnou stavím na porozumění, ne jen na excitaci a připravuji základ, který obstojí i později, ne jen rychlý efekt za cenu menší hloubky.
Od samého začátku oslovuji vnitřní touhu psů objevovat, stavím na jejich zvědavosti a chuti samostatně pracovat. To je totiž něco, o co se můžu později opřít na složitých stopách. Vnitřní motivace bývá stabilnější a silnější než jenom vnější excitace a krabička s jídlem.
Nevyplatí se přebírat metody automaticky, je nutné vybírat je vědomě.
Podle konkrétního psa. Podle jeho psychiky. Podle toho, co mu pomůže růst.
