V minulém článku jsme si řekli něco o důležitosti předvídatelnosti našich kroků pro umožnění vzniku důvěry ze strany psa. Podívali jsme se podrobněji na rutinní kroky při startu. Dnes se podíváme na vliv řeči našeho těla.

Chováme se předvídatelně – jednoznačná řeč těla

Pro úspěšné vypracování složitějších stop je klíčové, abychom uměli číst řeč těla svého psa. Pouze díky tomu jsme schopni mu porozumět a na stopě efektivně spolupracovat. Věděli jste, že svými vlastními pohyby můžeme výrazně ovlivnit čitelnost psa? Každý, kdo zkusil se psem agility ví, jak malá změna v pozici těla psovoda může způsobit to, že pes srazí při přeskoku překážku. Stejně tak může postoj našeho těla, naše kroky či pozice rukou výrazně ovlivnit chování našeho psa.

Pracuji SE psem, nebo PROTI němu?

Asi každý z nás zažil nepohodlí způsobené špatně naloženým batohem. Prvních pár kilometrů si říkáme, že to není tak hrozné, že to zvládneme. Po deseti kilometrech už ale trpíme a nevíme, jak si batoh na zádech usadit. Myslíme jenom na to, jak je nám to nepohodlné a že už bychom byli raději v hospodě a batoh shodili do kouta.

Pracujeme-li soustavně proti psu, jsme jako ten špatně naložený, těžký batoh. Prvních pár set metrů stopy nás pes zvládne táhnout, ale čím je stopa těžší či delší, tím více ztrácí koncentraci a motivaci pokračovat. Chce se nás už co nejdřív zbavit a ze situace odejít.

Pokud zrovna za psem nefuním do kopce, nebo brzdím z kopce, mé tělo je psu pokud možno neutrálním stínem:

Tělo psovoda se otáčí spolu se psem, střed těla pomyslně míří na psa.

Při práci vpřed se psovod řadí za psa. Představte si špatně seřízený batoh, který vás celou dobu táhne na jednu stranu.

Pokud se pes zastaví, psovod stojí v klidu, vzpřímeně, aniž by se nakláněl dopředu či dozadu.

Vše začíná vnímáním vlastního těla. Zkuste si tedy vybrat jednu z otázek níže a soustředit se na ni během příštího tréninku:

• Mám zvládnutou práci se stopovačkou tak, aby pro mě byla zcela automatická?
• Nebo ji držím pokaždé jinak, občas mi upadne, často se někde zamotá?
• V jaké pozici jsou při tom moje ruce?
• Nejsou přespříliš uvolněné nebo naopak křečovité?
• Dýchám pravidelně, nebo na to samým soustředěním zapomínám?
• Co dělají moje ramena, moje nohy?
• Stojím v klidu, rovně, nebo jsem v předklonu či záklonu?
• Otáčí se mé tělo včas za psem nebo mu svými opožděným reakcemi beru jistotu?
• Musí si nade mnou pes každý krok vybojovat? Zpochybňuji každé jeho rozhodnutí?
• Nebo jsem naopak až přes příliš nápomocná a psa svým tělem vlastně svádím ze stopy?

Jako když se učíme hrát na hudební nástroj, nebo třeba jezdit na snowboardu, naše tělo je nejdřív trochu zmatené, pohyby jsou trhané a nejisté. Opakovaným tréninkem a touhou se zlepšit si základní pohyby brzy zautomatizujeme. Tím svým psům usnadňujeme práci, zároveň také získáme prostor a čas pro lepší vnímání psa i okolí.

Stejně jako si například řízení auta nebo jízdu na lyžích nejvíce užíváme v momentech, kdy už nemusíme myslet na pohyb každé ruky a nohy, i nám správně naučená technika umožňuje vychutnávat si ještě hlouběji každý moment a uvolněně plout na jedné vlně se svým psem. V tomto stavu také obvykle dosahujeme nejlepších výsledků.

Chceš-li se přihlásit na další trénink, podívej se na jejich ROZVRH.