Mantrailing není jenom psím sportem a metodou pro vyhledávání ztracených osob.

Je to společná cesta se psem. Umožňuje otevírat pomyslné dveře na straně psa i člověka. Vyšlapává cestičky důvěry i tam, kde se jí z nějakého důvodu na jedné či druhé straně nedostává.

Často při stopování slýchám heslo „Důvěřuj psovi“. Dneska bych se ale na důvěru chtěla podívat z té druhé strany. VĚŘÍ MI MŮJ PES? Jsem pro psa důvěryhodná a srozumitelná, nebo na něj působím nevyzpytatelně a nečitelně? Poskytuji mu podporu, nebo na něj opakovaně vyvíjím neadekvátní tlak v situacích, které není schopný zvládnout?

Vzájemná důvěra má bezesporu základy v každodenním společném soužití, při společné práci ji ale můžeme výrazně prohloubit (nebo bohužel i zničit). Tak jak ji tedy můžeme budovat a rozvíjet při stopování?

Jsme TÝM

Důvěra začíná tím, že jsme se psem za všech okolností tým. NIKDY o svém psu nemluvíme špatně, je to náš parťák, borec, bez kterého jsme na stopě zcela bezmocní. Jdeme s ním, abychom ho podpořili, když to potřebuje, nejsme četník, který s pendrekem v ruce dohlíží na to, aby pes pracoval. Jsme v tom spolu! Selhání při vypracování stopy nemá na svědomí pes, je to vždy výsledek nás obou. Stejně tak se z úspěšného nálezu vždy radujeme společně.

Chováme se předvídatelně – začátek stopy

Začátek stopy velmi často rozhoduje o úspěšném či neúspěšném nálezu. Vědomý, soustředěný a čistý start je skvělým základem pro další postup.

Abychom se vyhnuli zmatkům hned na začátku, je vhodné vybudovat si před startem i při něm určitou formu rutiny. Nejde snad tolik o to, aby pes rozlišil práci od volné zábavy, ale hlavně o to, abychom zvýšením předvídatelnosti snížili u psa i u sebe míru stresu a mohli tak společně lépe zvládnout vypracovat i náročnou stopu. Jednoduše řečeno, pokud dělám věci pořád stejně a bez zmatků, pomáhám budovat společný klid.

Jakákoliv rutina ale musí být vždy nastavena tak, aby vyhovovala oběma členům týmu. Mnohokrát jsem se setkala s představou startovacího rituálu, který sice může u některé dvojice dobře fungovat, ale pro jinou je zcela nevhodný. Vždy musím pečlivě sledovat svého psa a jeho reakce. Vždy musím brát v potaz náš tým.

Uvedu alespoň pár příkladů:

• Někdo může startovat tak, že psa nechá „zaparkovat“ mezi své nohy a v této pozici mu podá sklenici s pachovým předmětem. Pokud ale měřím 160 cm a vedu leonbergera, nebude to pro nás asi to pravé… Stejně tak ale tento start nezvolím, pokud mám bázlivějšího psíka a tato pozice mu způsobuje pocit ohrožení. V takových případech raději nechám psa vedle sebe.
• Neoblékám psa do postroje na poslední chvíli pár metrů od pachového předmětu či stopy jenom proto, že jsem to viděla u jiného mantrailera, když to mého psa očividně hluboce frustruje. Raději mu nasadím postroj už v autě nebo klidně ještě doma.
• Necpu mu sáček s pachovým předmětem na čenich, když se zjevně odvrací pryč a je mu to krajně nepříjemné. Spíše popřemýšlím, proč se mu můj pes snaží vyhnout.
• Nevytahuji psa z auta do hloučku přihlížejících lidí, když to mého psa zneklidňuje. V klidu je poprosím, aby ustoupili pryč.

Často jsou to zdánlivé maličkosti, jejichž úprava mě stojí pár vteřin času. Pro mého psího parťáka to ale může znamenat obrovský rozdíl v chuti do společné práce a úsporu duševních i fyzických sil potřebných k náročné práci.

Zejména pokud mám psa, který je bázlivý, reaktivní nebo třeba jen těžko snáší frustraci, může se právě předvídatelnost stát klíčovým bodem pro jeho další rozvoj. Přináší klid a tím podporuje schopnost koncentrace a následný vznik sebejistoty při řešení obtížnějších úkolů.

Před dalším tréninkem si proto můžete zkusit položit následující otázky:

• Jak každou stopu začínáme? Mám před očima jasný, čistý start?
• Kdy psa oblékám do postroje? Doma před tréninkem? V autě? Těsně před nasazením?
• Mám připravené vše, co na stopu potřebuji? Mají všechny věci své dané místo?
• Jak vedu psa na místo začátku práce?
• Jakým způsobem mu podávám pachový předmět?
• Jak při tom držím stopovačku, abychom hned po pár krocích nemuseli řešit obrovské uzly?
• Jak se u toho všeho chová můj pes?
• Jak se u toho cítím já? Jsem v klidu? Jednám hekticky a zmateně?
• Můžu něco vylepšit?

Abychom se naučili cokoliv nového, ze všeho nejdůležitější je začít. Trénovat, dělat u toho chyby a zkoušet to znovu a znovu. Neřešit tempo, jakým postupujeme a zlepšujeme se, nesrovnávat se u toho s ostatními, protože každý z nás má svou vlastní horu, kterou musí zdolat.

Chceš-li se přihlásit na další trénink, podívej se na jejich ROZVRH.